Náchodské.info

Na MS "ostrých" šipek v Lakeside (MS BDO/WDF) se z celého světa kvalifikovalo 40 šipkařů. Šestnáct nejlepších ze světového žebříčku bylo nasazeno. Osm hráčů z druhé šestnáctky bylo nalosováno do předkola, kde na ně čekalo osm kvalifikantů. Čech se mezi touto elitní společností objevil vůbec poprvé. Kdo mohl, sledoval asi čtyřicetiminutové utkání na internetu a držel pěsti. Karel Sedláček se premiérového vítězství na MS tentokrát ještě nedočkal.

Výsledek: Karel Sedláček vs. Paul Hogan 1 : 3 (0:3, 1:3, 3:2, 2:3)

Na Bohdašín jsme se za Karlem vypravili, abychom se dozvěděli víc nejen o samotném zápase v Lakeside, ale i o tom, co předcházelo tomu, než k němu mohl vůbec nastoupit.

Přibliž nám na úvod, jaký byl letos klíč k postupu na MS? A co předcházelo tomu, než ses stal tím jediným vyvoleným, kdo reprezentoval v Lakeside východ Evropy?

Klíč byl jednoduchý – tedy opravdu jen ten klíč. Obnášel osm turnajů, včetně našeho Czech Openu, dvou turnajů v Polsku, dále pak v Maďarsku, na Kypru, Maltě, v Rusku a Turecku. Já jsem všechno neabsolvoval, snažil jsem se objet hlavně ty dostupné, tedy ty, co se konaly v našem nejbližším okolí. Poté, co jsme nestihli vyřídit víza do ruského Permu, se stal pro mou nominaci rozhodujícím turnaj v Rumunsku, kde jsem vyhrál zahřívák a další den získal perfektní třetí místo. Byla to moje poslední možnost. Termín se ale bohužel kryl s naším domácím mistrovstvím, a tak jsem na něm, snad po osmi letech, nebyl. Ale samozřejmě to stálo každopádně za to!

Kolik se na těchto turnajích schází hráčů?

Jsou velice slušně obsazené. To Rumunsko, co do počtu lidí, bylo asi nejslabší – cca 220 lidí. Ale v Polsku i u nás na Czech Openu bylo na 400 hráčů. A ta kvantita s sebou nese i kvalitu. Například v Polsku bylo z první světové padesátky dejme tomu 20 hráčů. Vysoká úroveň, vysoká kvalita a o to víc si cením 9. místa, kterého jsem tam dosáhl. Tam se mi podařilo porazit Tonyho O´Shea (4:2) i Rona Meulenkampa, který mně to pak vrátil v semifinále v Rumunsku.

Mají i kvalifikační turnaje takovou atmosféru, jakou jsme mohli sledovat při MS?

Když jsem se vrátil z Lakeside, měl jsem jet hned další víkend na steelovou TOPku – v porovnání s tou Anglií to bylo jak na místňáku... a stejně to platí i o všech dalších turnajích, včetně těch nominačních. To prostě srovnávat nelze. Na MS, jen když už vlezete do toho areálu a vidíte ten nápis Lakeside, vám naskočí "husina"... mám ji i teď, jen když na to vzpomenu.

Jak ses o tom, že budeš hrát na MS, dozvěděl?

Dlouho jsem vlastně netušil, o co se vůbec hraje, a ani jsem to popravdě moc nesledoval. BDO to totiž letos udělala jako novinku osm kvalifikačních skupin, včetně Austrálie, Ameriky, Skandinávie... a taky naší, východní Evropy. Snaží se totiž o zatraktivnění svých soutěží mimo jiné také tím, že na MS přivedou další hráče i ze zemí mimo tradiční velmoci, jakými jsou Anglie nebo Holandsko.

Až na turnaji v anglickém Hullu (i tam se musí člověk kvalifikovat – v mém případě to bylo díky vítězství na MR), který rovněž patří mezi ty kvalifikační pro MS (hraje se na podzim bezprostředně před Winmau World Masters), už mě nenechali hrát ani kvalifikaci. Když jsem se šel ustrojený a připravený přihlásit, oznámila mi paní z BDO, že mě tam v evidenci nemá. Až když jsme pátrali dál, zjistila, že už jsem mezi kvalifikovanými, a tudíž hrát tenhle turnaj nemůžu. Už jsme to sice tak nějak tušili, ale jistotu mi dala až ta paní u prezence...

Jaké byly přípravy před šampionátem?

Co to všechno obnáší, jsem si začal uvědomovat až s přibývajícím časem. Postupně jsem se snažil zvyšovat tréninkové dávky. V optimálním režimu to je tak hodinka na rozházení, pak přijdou kamarádi, táta a hrajem na softový terč. Mezitím si ještě házím na vedlejší, steelový. A pak si ještě sám přidám tak hodinku – v naší herně tak strávím dobrých pět hodin.

Tady se hodí uvést, že Karel bydlí v domku společně s rodiči a hernou označuje docela velký a upravený sklep. Na policích kolem dokola je bezpočet velkých i menších pohárů z nejrůznějších turnajů. Vzpomínaný tréninkový automat má vzhledem k nedostatečné výšce sklepu odstraněn dolní sokl a terč je tedy o cca 15 cm níž, než by být měl. Těch chybějících pár centimetrů kompenzuje zapuštění odhodové čáry a místa za ní pod úroveň okolní podlahy. V rohu nechybí malý výčep s několika malými soudky trutnovského Krakonoše. To jen na okraj, teď se vraťme k rozhovoru.

Házíš na automat a hned vedle na sisál. S tím nemáš problém?

Pro někoho to problém být může. Steelové šipky mám 24 g těžké a softové jen 19 gramů, což je poměrně rozdíl. Ale problém mi to nedělá. Když se člověku daří, je skoro jedno, čím hází. Je to v hlavě. Trénink je sice dobré zvyšovat, ale pak se postupně dostanete do stádia, že už samotný trénink nemá člověku co dát. Na PC programu si tady třeba namačkám dost těžká kola se zavíráním do 15. šipky, což se mi celkem daří. V reálu to je ale něco úplně jiného. To, že hrajete proti někomu, je nenahraditelné. Proto jsem každých 14 dnů jezdil za Pavlem Drtilem, abych měl soupeře, parťáka. Je to o tréninku, štěstí a pak z 60–70 % o hlavě. A tu sám, doma ve sklepě, nevytrénuji.

Máš nějaký oficiální nominační dopis? Byla kolem tvé účasti na MS velká administrativa?

Smlouvy přišly na počátku prosince, dostal jsem snad šest nebo osm e-mailů, kde jsem vyplňoval dotazníky ohledně „něčeho". Nástupní muzika, ubytování, s kým, jaký pokoj, co rád piju, co rád jím, jaké šipky používám atd. Všechno jsem posílal k překladu do češtiny, pak vyplnil a znovu zpět do angličtiny... Byl jsem z toho docela na nervy. Ani nevím, k čemu to všechno sloužilo. Snad jedině pro tištěný bulletin Lakeside 2014, kde jsou kompletní profily všech účastníků. Úsměvné pro nás je, že u mě bylo uvedeno místo bydliště – Bohdašín a hned další profil patřil obyvateli New Yorku.

V této souvislosti musím pochválit město Červený Kostelec, od něhož mi jen na základě jednoduché žádosti, kam a proč jedu, během čtyř dnů přistálo na účtu 10 000 Kč, což bylo úžasný. Jsou to fakt „frajeři" a moc jim za to děkuji.

Otázky, úvodní text Zdeněk Vylíčil, úpravy Tomáš Kábrt, www.cervenykostelec.cz , foto Martina Kubečková