PARSIFAL (Parsifal)

Vrcholné Wagnerovo hudební drama o třech jednáních, které čerpá ze středověkých legend o Svatém grálu - legendy ze středověké poezie Wolframa von Eschenbacha z počátku 13. století. Jonas Kaufmann v titulní roli čistého mladíka, který nachází nejhlubšího poznání a moudrost v nové inscenaci Wagnerova posledního díla. Přímé přenosy v Náchodě se uskutečňují za finanční podpory Města Náchoda a Mgr. Zdeňky Horníkové, členky Parlamentu ČR.

Hudba a libreto: Richard Wagner

Světová premiéra: 26. července 1882, Festivalové divadlo, Bayreuth

Parsifal: Jonas Kaufmann

Kundry: Katarina Dalayman

Amfortas: Peter Mattei

Čaroděj Klingsor: Evgeny Nikitin

Rytíř Gurnemanz: René Pape

Dirigent: Daniele Gatti

Režie: François Girard

Orchestr a sbor Metropolitan Opera New York, nastudováno v německém jazyce, uváděno s anglickými a českými titulky v obraze, délka přenosu cca 330 minut včetně dvou přestávek.

Parsifal má nejen v operní literatuře, ale i ve Wagnerově tvorbě výjimečné postavení. Základem příběhu je legenda o Svatém grálu, která Wagnera fascinovala po řadu let, zabýval se jí už při kompozici Tannhäusera a zvláště pak Lohengrina, ale své symbolické naplnění našla až v jeho poslední opeře, jíž se zabýval - od první inspirace na Velký pátek roku 1857 až po premiéru v Bayreuthu roku 1882 - téměř čtvrt století.

V Parsifalovi se střetne čaroděj Klingsor s králem hradu Grálu Amfortem, jehož porážka ohrozí obřad „odhalení Grálu". Spásu přináší až čisté srdce mladého rytíře Parsifala, který porazí Klingsora a vrátí Svatému grálu jeho slávu. Samotný příběh ale skrývá řadu mystických významů.

Parsifal je moderní legendou, mýtem a je třeba mu rozumět především v symbolické rovině. Wagner vytvořil na základě motivů ze středověkého eposu Wolframa von Eschenbach i z buddhistické mytologie tajuplné podobenství o lidstvu, které v nekonečném koloběhu hledá štěstí, svobodu a naplnění života, a přitom nalézá pouze utrpení, závislost a sebezničující konflikty. Svou nekonformností je Parsifal blízký i dnešnímu člověku a jeho svobodnému, byť ‚bloudivému' a nejistému hledání hodnot přesahujících vlastní existenci...

Poslední hudební drama Richarda Wagnera s označením Bühnenweihfestspiel, tedy „zasvěcovací" nebo „posvátná slavnostní hra", byla původně určena k uvádění pouze v Bayreuthu. Základem díla je legenda o Svatém grálu a s ní související příběhy. Touto tématikou se skladatel začal poprvé zabývat při svém pobytu v Mariánských Lázních roku 1845. Než vytvořil vlastní libreto, prostudoval řadu knih, z nichž nejdůležitější jsou eposy od Wolframa von Eschenbach Parzival a Titurel. Wagnerovo drama líčí cestu blouda Parsifala na trůn krále rytířů Svatého grálu, kam jej dovedla čistota jeho srdce. Mystické dílo je prodchnuto množstvím symbolů, které je nutno chápat v širokém spektru souvislostí. Základními myšlenkami jsou střety čistoty srdce a smyslné vášně, různost v chápání lásky jako „eros" a „agapé" (caritas), kdy jedna vede ke hříchu a druhá k vykoupení. Hudební pojetí je mimo jiné inspirováno gregoriánským i protestantským chorálem a starými mistry. Pozornost poutá krása a působivost jednotlivých motivů i celých ploch, z nichž nejslavnější je Kouzlo Velkého pátku, kdy Wagner spojuje slávu probouzející se přírody s mystikou velikonočních svátků.

Richard Wagner byl středověkými básněmi a především legendou o Svatém grálu fascinován. Už v jednom ze svých prvních velkých děl Tannhäuser, který měl premiéru v roce 1845, uplatnil dílo Wolframa von Eschenbach. O pět let později měl premiéru Lohengrin, příběh rytíře, který přichází z Hradu Grálu, aby bojoval za pravdu. Legenda o Grálu neopustila Richarda Wagnera ani po dokončení Lohengrina. Právě prostřednictvím Lohengrina se již delší dobu připravoval na vrcholné dílo své tvorby. Je jím Parsifal, novodobé ztvárnění pověsti o Grálu, v němž se úzce pojí myšlenka Grálu s jedním z největších zjevení křesťanské víry. Wagnerovi se dostalo rozhodující inspirace pro Parsifala ráno na Velký pátek roku 1857 - alespoň tak o tom sám Wagner hovořil. Tehdy se pod silným dojmem okamžiku zrodila slavnostní melodie, která byla později do monumentální opery zakomponována jako „Kouzlo Velkého pátku". Osnova opery však byla dokončena až v roce 1865. Teprve o dvanáct roků později, 25. ledna 1877 se Richard Wagner zcela ponořil do práce na Parsifalovi. Výsledkem je jedinečné scénické dílo, které dokáže zaujmout svým příběhem i nepřekonatelným hudebním vyjádřením.

Parsifal byl v Národním divadle v Praze, stejně jako v řadě dalších evropských operních domů, uveden poprvé 1. ledna 1914 poté, co skončila třicetiletá ochranná lhůta, během níž se toto dílo na autorovo přání smělo provozovat pouze v Bayreuthu.